Proč Vaše dítě lže?
Už jsme viděli, že fabulace bývá způsobem obrany (před pocitem hanby, před příliš bolestivou skutečností, jako tomu bylo v případě Klárky, která si představovala, že ji rodiče adoptovali z milosrdenství). Než abychom dítě trestali a odsuzovali, je lepší pátrat spolu s dítětem po příčině lži a hledat, co jí dítě sleduje. Hledáním příčiny mu pomůžeme čelit realitě v momentálně obtížné situaci. Povzbuzujeme-li dítě k pravdomluvnosti a umožníme mu uvědomit si případné negativní důsledky lži pro ostatní i pro sebe, vedeme ho k odpovědnosti za vlastní jednání.
Dítě, které fabuluje, aby se vyhnulo hubování, usměrní své chování podle reakce rodičů. Postoj dospělých k jeho prvním prohřeškům obvykle ovlivní další vývoj. V mysli dítěte se brzy spojí prohřešek s rozčilením rodičů a s trestem, a tak začne lhát, aby se jednomu i druhému vyhnulo. Sice není možné předejít tomu, aby dítě něco nevyvedlo, ale uvidíme, že mnohdy lze u něj předejít lhaní.
Přiznání pravdy má dítěti přinést úlevu
Jedna přítelkyně mi líčila příhody z výchovy svých dcer, které si zapisovala do zvláštního sešitu. Jako mnoho rodičů se v té době snažila u svých dětí lhaní důsledně potírat. Vyprávěla mi následující scénku, kdy při všech dobrých úmyslech nedospěla k uspokojivému výsledku:
- Kohoutek na zahradě byl otevřený. Která z vás to byla? zeptala se svých tří dcer, z nichž ani jedné ještě nebylo 5 let.
Valérie:
- To byla Viktorka.
Viktorka:
- Ne, byla to Judita.
Jedna na zadek Valérii. Jedna na zadek Viktorce.
- Bylas to ty, Valérie?
- Ne.
- Bylas to ty, Judito?
- Ne.
Jedna na zadek Valérii. Jedna na zadek Juditě.
- Bylas to ty, Viktorko?
- Ne.
- Bylas to ty, Judito?
- Ne.
Jedna na zadek Viktorce. Jedna na zadek Juditě.
- Bylas to ty, Judito?
- Ano.
Takže dvě na zadek Juditě, protože kvůli ní dostaly obě její sestry.
Matka na závěr poznamenala: "Takový cirkus, aby se člověk dověděl pravdu!"
Přiznání pravdy by mělo dítěti ulehčit, a ne ještě zvýšit trest. Lepší by bylo vyhubovat bez plácání na zadek a bez potrestání, jinak bychom dítě mohli od upřímnosti odradit.
Děti často odpovídají: "Já jsem to nebyl/a." Nejde však o to dovědět se, kdo to nevyvedl, ale kdo to vyvedl. Abychom dítěti dodali odvahy se přiznat, můžeme otázku formulovat tak, aby mu přiznání přidalo na hodnotě: "Kdo má odvahu přiznat, že to vyvedl?" Ocenit toho, kdo se přizná, odrazovat od žalování, politovat toho, kdo nesebere odvahu k přiznání, a učit děti, jak chybu napravit - to je nejlepší způsob, jak z našich výchovných prostředků odstranit strach a zákon odplaty.
(ukázka je z knihy Danielle Dalloz - Lhaní, brož., 112s., 119 Kč, vydalo nakladatelství Portál, 2002).
Knihu můžete zakoupit na www.001shop.cz
udělej Damiánkovi radost, potřebuje tvůj hlas. na adrese: http://www.hvezdyeuronics.cz/user/106846 a klikni na tlačítko Hlasuj.
A pokud ho chceš podpořit, sdílej všude !
MocMocDěkujeme
- Odpovědět
Pošli odkaz