Reklama

Léčba světlem, léčba životem - rozhovor s Jacobem Libermanem

Připravujeme-li rozhovor s vědcem nebo jinou autoritou, obvykle jim předem pošleme seznam otázek. Ale Jacob Liberman chtěl mluvit přirozeně, nechat řeč ubírat jakýmkoliv směrem, tak jako plyne řeka. Bez seznamu otázek.

Takže jsem své připravené otázky hodila do koše a položila mu jen tu první:
"Co vás vedlo k tomu, že jste zasvětil svůj život barevné terapii?"

"To není terapie," odvětil Jacob. "Neznamená to žádné spravování. Je to způsob, jak se naučit pojmout více z našeho života." Pak mi vyprávěl, jak to všechno začalo:

 

V roce 1976 jsem měl hluboký léčivý zážitek. Byl jsem praktikujícím optikem a nosil jsem brýle skoro deset let. Bez nich jsem nebyl schopen rozeznat velké písmeno E na zkušebních tabulkách.

 

Pak jednoho dne během mé meditace jsem vystoupil ze svého těla. Viděl jsem sám sebe v pokoji a vše rozlišoval křišťálově čistě. Ale tou nejdůležitější věcí bylo to, že jsem se pozoroval holograficky - z každého místa v pokoji. "Viděl" jsem se ze všech stran najednou.

 

Když jsem po meditaci otevřel opět oči, mé fyzické vidění bylo stejně jasné jako při mimo-tělním zážitku. Naprosto jasné. Byl jsem schopen rozlišit poznávací značky aut, názvy ulic, billboardy.

 

Reklama

Šel jsem do své kanceláře a udělal jsem si test, zatímco jsem pomýšlel na snížení dioptrií.

 

Tenkrát jsem zkoušel novou technologii a v souvislosti s tím jsem používal automatický projektor, který ukazoval tolik tabulek na měření zraku, že jsem si je nemohl nikdy zapamatovat. A přitom jsem na každé z nich viděl zřetelně i nejnižší řádek.

 

Potom jsem prošel všemi procedurami, při nichž se optik snaží určit správný předpis - všechno to zkoušení různých čoček atd. Když jsem skončil, předpis byl úplně stejný jako ten, kdy jsem měl brýle. Ptal jsem se sám sebe, Jak je tohle možné? A odpověď se mi doslova zjevila.

 

Zaprvé mi dovolte podotknout, že od té doby jsem už nikdy neměl na nose žádné brýle, teď nedávno jsem si nechal opět zkontrolovat zrak a předpis byl skoro stejný jako ten před 25 lety.

 

Odhalení, ke kterému jsem došel, zní: Oči nejsou tím, čím vidíme.

 

Cítil jsem se tak rozpínavý, jako bych se stal nebem. Byl to začátek mého životního koncertu.



Koncert života: Malá světelná hudba

Jacob Liberman pokračuje popisem změn, které nastaly v letech po tomto odhalení.

 

Začal jsem vidět věci, o jejichž existenci jsem neměl tušení. Viděl jsem aury okolo všech živých věcí, nejenom lidí, ale i hor, stromů, vody.

 

Viděl jsem toto světlo, které obklopovalo a spojovalo všechny živoucí bytosti. Strávil jsem další roky pozorováním tohoto světla a "viděl" jsem něco, o čem jsem nikdy předtím neslyšel. Každý tvrdil, že " tělo vytváří auru", ale já jsem viděl opačnou věc. Je to aura, která dává vzniknout tělu. Viděl jsem tu jemnou, energetickou emanaci, jak vytváří pavučinu života, propojenost fyzických těl se všemi ostatními věcmi.

 

Uvědomoval jsem si vztah mezi světlem a životem a obzvlášť s lidským systémem. Nejenom rostliny pohlcují světlo a "tráví ho" díky fotosyntéze. To, co nazývám světlem, má stejný vztah k veškerému životu jako k rostlinám. Je to náš vlastní zdroj, který nemá formu.

 

Jak se stáváme osvícenými

Jacob popisuje, jak ho jeho zkušenosti se světlem a aurami přivedly k další práci. "Viděl jsem, že toto světlo bylo někdy velmi silné a jasné a jindy velmi malé a mdlé. Někdy se dokonce zdálo, že zmizelo docela."

 

Strávil jsem roky pozorováním lidí a všiml jsem si, že pokaždé, když "myslíme", tak se světlo zmenší tak, až skoro zmizí. Toto světlo okolo nás má schopnost předvídat, napovídá nám, co se stane. Je to naše spojení se životem. Jakmile se vrátíme k rozumu, zmizí.

 

Seznámil jsem se s léčebnou pomůckou zvanou Syntonics, která léčí oči pomocí různých frekvencí světla. Napadlo mě využít ji při diagnostikování a potom se pokusit o nápravu. Ale během práce na tisících případů mě tato myšlenka opustila. Přestal jsem si myslet, že vím, co lidé potřebují. Místo toho jsem je nechal podělit se se mnou o jejich zkušenosti, zatímco se dívali na různé barvy.

 

Přišel jsem na to, že každý vidí úplně jinak. Vnímání barev není vůbec objektivní, je to naprosto subjektivní, vědomě vytvořená zkušenost.

 

Takže jsem se začal ptát lidí, zatímco jsme jim promítali různé barvy, jak se přitom cítí. A každý odpovídal naprosto individuálně. Většina lidí byla vnímavá k těm barvám, díky nimž se cítila dobře a naopak skoro alergická na jiné barvy. Lidé se odvraceli s alergickými reakcemi a vykazovali další známky stresu. Subjektivně "se necítili dobře".

 

Alergie a závislosti vyšly na světlo

Jacob Liberman začal používat podobné zařízení jako je detektor lži, aby otestoval reakce těla. 

 

Viděl jsem, že i když si to lidé neuvědomovali, byli rozhodně vnímaví k určitým barvám a "alergičtí" na jiné.

 

K čemu nás to tedy vede?Pokud zažíváme znepokojení nebo nesouhlas - pokud se v životě setkáme s něčím, co nemůžeme plně přijmout - vyhneme se tomu tím, že se obrátíme na náš rozum!

 

Toto chování je, jak věřím, příčinou všeho, co nazýváme "závislostí". Závislosti jsou vzorce chování a prostředky, které užíváme, abychom se vyhnuli tomuto stavu "kdy se necítíme dobře". 

Ale pomocí barev můžeme vyjádřit tyto pocity podvědomě, jak mi Jacob vysvětlil, protože barva obchází vědomou mysl. Vědomá mysl nemá před barvou žádnou obranu, takže jde přímo k jádru věci. Lidé se dívají na určité barvy, které spouštějí tyto projevy odporu, někdy u nich dokonce dojde až k třasu a studenému potu. Jestliže jim nabídneme barvy pomalu a opatrně, začnou si vzpomínat. Někdy se jedná o vzpomínky z minulosti. Nebo z minulých životů.

 

Viděl jsem že barvy, frekvence energie, na něž lidé reagují s odporem, mají stejnou energii jako jejich nevyřešené minulé zážitky.

 

Jak je to možné? Jacob to vysvětluje ?

 

Je to možné, protože vztah mezi námi a tím, co nazýváme světlo, je zrcadlovým odrazem našeho vnitřního uspořádání.

 

Když fyzik pozoruje foton, všimne si, že se jeho chování shoduje s obvyklým popisem Boha: je vševědoucí, všemohoucí a všudypřítomný!

 

Kvantová fyzika uvádí, že nic neexistuje bez svého pozorovatele, a forma toho, co je pozorováno, závisí na pozorovatelově pohledu. Jinými slovy, naše životní zkušenosti jsou zrcadlovým odrazem našeho nynějšího pohledu na svět.

 

Takže to, co vidíme například v jiné osobě nebo situaci, je odrazem naší vlastní povahy.

 

Jsme si navzájem homeopatickými léky. Soustavně přitahujeme do svého života přesný odraz toho, co vysíláme ven. Takže světlo je skvělý přírodní homeopatický lék, protože je to nehmotný výraz toho, co známe jako formu.

 

Jak uvedl proslulý fyzik Dr.David Boehm:"Veškerá hmota je zamrzlé světlo."





Znovuprožívání našeho života

V neurolingvistické praxi existuje technika známá jako léčba traumatem. Autorka tohoto článku byla svědkem úplného vymizení fóbických reakcí v méně než 10 minutách při použití této metody několika klienty. Léčba traumatem je založená na tom, že klienti sledují film s opravdovými traumatickými zážitky. Dělají to způsobem popisovaným NLP jako "dvojnásobné oddělení" - představují si, že pozorují sami sebe při sledování filmu. Takže vůbec nevadí, jestli si vědomá mysl něco pamatuje nebo ne.

 

Zjistila jsem, že traumatická léčba, používaná opakovaně, je účinná dokonce na post-traumatický stresový syndrom veteránů z Vietnamu.



Jacobův přístup je podobný technice "sledování filmu" - a vlastně jednodušší.

 

Když rozum pozná něco, čeho se obává, tak uteče. A uteče k čemukoliv, co nám pomáhá vyhnout se obávané zkušenosti. Můžeme se utíkat k workoholismu, alkoholu, cigaretám, nesmyslnému žvanění, zlosti - čemukoliv, co nám pomůže překonat strach.

Když lidé prožívají znovu nevyřešené události, které ulpěly v jejich energetických polích, a to na nějakém bezpečném místě, cítí se jako při původním zážitku. Protože vše probíhá v prostředí, které je bezpečné a plné porozumění. Tím dosáhnou skutečného bezpečí a pocitu, že jsou schopni přežít tuto situaci.



V Jacobově přístupu se díváte na barvy a energie místo filmu.

 

Jestliže některé z těchto barev napodobí energetickou formu zkušeností, od kterých utíkáme, zkušenosti, u jejichž asimilování jsme selhali, naše reakce na ně je stejná, jako bychom znovu prožívali původní trauma - ovšem s určitým rozdílem. Použijeme-li barvu správně, vědomá mysl zkušenost neblokuje. Už nemusí nikam unikat.

 

Takže používáme barvu jako léčebný prostředek - v bezpečí, postupně a pomalu, dokud navyklá reakce nezačne ustupovat a neklid se nezmění na klid.

 

Přestane-li nám vadit to, co nám bylo nepříjemné, celý náš život se změní. A protože barva nemá útočný charakter, pomáhá nám přijmout nevyřešené situace našeho života.

 

Jak můžeme pomoci?

Klíčem k tomuto přijmutí je to, že sice znovu zakoušíme traumatické zážitky, které se staly mezníkem našeho osobního vývoje, ale znovuprožíváme je v úplně jiném prostředí. Tentokrát nejsme sami a nejsme bezmocní. Tentokrát nám nehrozí žádné skutečné nebezpečí. 

 

Naše vnitřní Já ví, jak náš vyléčit. Cílem terapeuta není vyléčit, ale být. Být s tím druhým. To, co - samotnou povahou reality - naši klienti prožívají, potřebujeme prožít i my.

 

Když lidé procházejí různými stavy, zavřu oči a dovolím si být tam s nimi a všímám si, co se ve mně odehrává. Do ničeho nezasahuji. Pokud uspějeme v pouhém bytí v přítomnosti, nastupuje léčení a my zažíváme naši sílu.

 

Všichni jsme propojeni. Takže když někdo z naší pracovní skupiny něco prožívá, stane se světelným lékem pro celou skupinu.

 

Nesnažím se lidem vysvětlovat, jak tohle celé funguje, proč zažívají to, co zažívají. Dávám přednost tomu, když se mi sami svěří. Udělají-li to, přijdou na to, že každý z nás pozoruje a prožívá skutečnost naprosto jedinečně.

 

Po zkušenosti s barvami lidé začínají věci sdílet a toto sdílení zasahuje tam, kde je třeba. Je to o "vidění světla" - poznání něčeho o nás. Přijmutím světelného spektra, které jsme dřív odmítali, si uvědomíme, že přijímáme i více ze života.



Světlo vstupuje, ale i vystupuje

Každý si myslí, že vidíme díky účinku světla vstupujícího do našich očí. Ale stejně jako aura vytváří naše tělo, a ne naopak, vytváříme si naši vizuální zkušenost projekcí světla z našich očí. "Je pravda," říká Jacob, "že 98% světla se dostane do našeho těla prostřednictvím očí. Ale skutečný zážitek vidění je hlavně projekce."

 

V jeho knize "Světlo: Lék budoucnosti" popisuje Jacob experimenty demonstrující, jak světlo vyzařuje z očí a není jimi pouze pohlcováno.

 

Objevil, že každý člověk vyzařuje očima specifické světlo, pramínky energie. Má pocit, že barvy, které jsou vyzařovány, mají co do činění se zkušenostmi, které každý přitahuje do svého života.

 

Uvádíme dva příklady tohoto tvrzení:

 

 

  • Pokud v sobě někdo potlačuje to, co by mělo být vyřčeno, můžete si všimnout velkého množství modrého světla vycházejícího z jeho očí. Modrá je barvou srdeční čakry, barvy vyjadřování.

 

  • U někoho, kdo se hodně věnoval vytváření rovnováhy a kdo se věcem nevyhýbá, můžete pozorovat měkké, celospektrální světlo vycházející z jeho očí - jakoby pastelovou duhu.

     

Libermanův přístup

V rámci Jacobova programu pracují lidé ve skupinách. Připadá mu to velmi důležité, protože to vytváří "bezpečné místo", o němž jsme hovořili dříve. Takže lidé prožívají to, co jim přináší barvy, ovšem s vědomím, že nejsou na světě sami.

 

Promítáme barvy velmi krátce, každou zvlášť, a potom to opakujeme pořád dokola, pokaždé o trochu déle u každé barvy. Postupujeme opravdu pomalu. Zjistil jsem, že to je nejdůležitější součást terapie, postupovat pomalu.

 

Lidé tedy přichází společně jednou týdně, aby sdíleli zážitky s barvami a viděli, kam je to zavede.

 

Úkolem terapeuta je pouze být přítomen, dovolit věcem, aby se děly. To je to, co vytváří pocit bezpečí, prostor k tomu, aby lidé nechali své pocity vyplout na povrch a rozplynout se. Jádrem této práce, mé práce, je přítomnost a nezasahování do ničeho.

 

Život jako světelný stroj: praktikování přítomnosti

Světelný přístroj, který promítá barvy v nastaveném pořadí a délce, jako pomůcka, kterou používá Jacob Liberman při své práci, má schopnost "katalyzovat prožívání života", jak sám říká.

 

Ale v určitém bodě se život stává naším světelným přístrojem. Jakmile si dovolíme být přítomní v celém životě, začne sebeléčení.

 

Světlo může napomáhat ve vývoji tohoto stavu přítomnosti, takže nakonec přijmeme to, čemu jsme se dříve vyhýbali a při této zkušenosti se život stává naším léčitelem.

 

Stáváme se svým vlastním světlem a začínají se objevovat jemná odhalení. Mystické zážitky. Jako včera večer, když jsme byli venku s mou ženou. Šli jsme do kina a pak jsme si vyprávěli pocity z filmu. Najednou jsem si uvědomil, jak moc miluji svůj přítomný stav. I kdyby se stalo cokoliv, stále bych měl ve svém životě přístup k tomuto stavu.

 

Světlo a barvy jsou nádherné nástroje, které nám pomáhají se otevřít. Ale jakmile se staneme více vědomými, začne nás to léčit.

 

Osvícení a proces růstu

V současné době je známá skutečnost, že dítě, které bylo fyzicky týráno, může prospívat, zatímco dítě, které nezažilo vůbec žádný fyzický kontakt, se nevyvíjí nebo dokonce zahyne. Když se zastaví vývoj, zastaví se i život. Abychom se vyvíjeli, potřebujeme vyrušení, povzbuzení. Myslíme-li si, že jsme osvícení, neříkáme tím také, že se nás nic nedotkne, nic nás nerozruší? A to vše znamená, že už se nerozvíjíme. Život je růst. Změna je zkušenost.

 

Jak jsme řekli, Jacob Liberman cítí, že práce terapeuta-zprostředkovatele je jednoduše nechat věci být, být přítomný, podpořit ostatní v přístupu ke svému vnitřnímu léčiteli.

 

Cílem není stát se guruem, stát se bytostí, ke které lidé vzhlížejí, protože je tak osvícená. Pokud jsme opravdu očistění, máme pokoru rozeznat, že nejsme ani "osvícení". Máme jasné chvíle, chvíle osvícení. Cílem je pokora a obyčejnost. Cílem je nechat se vyrušit, což způsobuje náš růst.

 

"Praktikujte bytí v přítomnosti v životě, s tím, co vám přinese," říká Jacob, "a život sám se stane léčitelem."

 

Dr.Jacob Liberman je považován za průkopníka v terapeutickém využívání světla a barev a umění integrace těla a mysli. Napsal knihy "Světlo:lék budoucnosti"(1991) a "Dobrý zrak bez brýlí" (1996) a "Moudrost prázdné mysli" (2001). 

Vedle jeho rozsáhlé lektorské činnosti a pořádání seminářů pracuje jako terapeut a pedagog. Žije na Havaji se svou ženou Claudií. 


Zdroj: The Spirit of Ma´at, č.2 2001 "Alternative Healing"
Autor: Susan Barber

Reklama

Komentáře

Reklama