Humanistické psychoterapie

Různé terapie, které jsou součástí humanistického hnutí, se zaměřují na otázku sebeuvědomění jednotlivce a vnímání vnějších podnětů. Nesnaží se najít objektivní vysvětlení lidského chování a vyhýbají se hlubšímu zkoumání vnitřních motivů nebo zážitků z dětství.

Různé terapie, které jsou součástí humanistického hnutí, se zaměřují na otázku sebeuvědomění jednotlivce a vnímání vnějších podnětů. Nesnaží se najít objektivní vysvětlení lidského chování a vyhýbají se hlubšímu zkoumání vnitřních motivů nebo zážitků z dětství. Místo toho rozvíjejí to, co o sobě klienti vědí, jejich schopnost komunikovat, a pomáhají jim v hledání pozitivních stránek života.


Humanističtí psychologové používají různé teorie, které jsou založeny na víře v právo a svobodu jedince řídit svůj život. Odmítají psychoanalytické a behaviorální přístupy. Považují je za nehumánní, protože popisují lidi jako bezmocné oběti vnitřních instinktů nebo vnějších okolností.

Dva nejvýznamnější představitelé humanistické psychologie byli Američané Carl Rogers a Abraham Maslow. Rogers zavedl tzv. terapii orientovanou na klienta, které se často říká PORADENSTVÍ. Při ní se terapeut snaží pomáhat pacientovi, aby se uměl rozhodnout sám, aniž ho nějak řídí. Pomáhá mu vytvořit si na situaci vlastní názor a zvládnout ji.


Rogers se domníval, že problémy vznikají tehdy, když se pacient vzdálí od svého vlastního "já" obklopen (hlavně v dětství) jinými, kteří svou lásku a přijetí podmiňují (např.rodič, který dítěti naznačuje: "Budu té mít rád, jen když budeš hodny"). Myslel si, že pokusí-li se člověk takovým požadavkům podřídit, může to v něm vypěstovat pocit selhání, ztratí schopnost připustit si vlastní pocity, což může způsobit dlouhodobé psychické problémy.
Jeho metody vstoupily ve známost jako ROGERSOVSKÁ TERAPIE. Zaměřují se na snížení závislosti na úsudku jiných lidí, obnovení vlastní hodnoty a pomoc při převzetí zodpovědnosti za svůj život. Podle terapeutů tu nejde o sobecký přístup, protože samostatní, naplnění jedinci se mohou více starat o ostatní a mohou mít k nim i k celé společnosti lepší vztah
ABRAHAM MASLOW chtěl zjistit, díky kterým osobním charakteristikám jsou někteří lidé zralejší, naplněnější a úspěšnější. Vytvořil seznam lidských potřeb, od základních biologických nezbytností, jako jsou jídlo a teplo, přes psychologické potřeby, lásku a pocit bezpečí, k potřebě vlastního zdokonalování a osobního růstu. Naplnění spočívá podle jeho názoru v uspokojování všech těchto potřeb a udržování všech aspektů osobnosti v harmonii.


Ze studia úspěšných veřejných osobností odvodil Maslow všeobecnou představu naplněného jedince a definoval vlastnosti a způsoby chování, které jsou s ní spojeny. Takový jedinec má optimistický názor na lidskou přirozenost, chápe lidi jako přirozené sociální a spolupracující bytosti. Z toho vyvozuje, že destruktivní a asociální chování se u lidí vyskytuje jen tehdy, když nemohou uspokojit svoje základní potřeby.


Všechny typy humanistické terapie se zaměřují na lidi, kteří nejsou v životě šťastní. Povzbuzují je k tomu, aby učinili změnu a svou situaci zlepšili. Terapeuti se všeobecně snaží zjistit, co si klient o sobě myslí, např. zda je sebevědomý, nebo má obavy z vlastní neschopnosti. Snaží se uvést tuto představu do souladu s tím, čím by klient chtěl být a jak se ve skutečnosti v reálném světě chová. Probírají se rozdíly mezi tím, co si klient sám myslí a jak se jeví svému okolí. Sebevědomí může např. chybět někomu, kdo má dobré postavení v práci. Anebo osobu, která se domnívá, že lidem pomáhá, může její okolí vnímat jako dotěrnou. Schopnost jednotlivce pravdivé sdílet své myšlenky a pocity a poctivě se prezentovat ostatním je posilována jakožto znak zdravé osobnosti.

Většina klientů humanistických psychoterapeutů má emocionální problémy, o kterých chce mluvit bez rozebírání zážitků z dětství. Léčba může také pomoci lidem, kteří cítí, že občas jednají neadekvátně, nebo těm, kteří mají problém s každodenním životem a vztahy, ale i těm, kteří prosté chtějí od života víc nebo mají pocit, že se vzdálili svým cílům.


Stejně jako u jiných forem psychoterapie neexistuje ani u humanistické psychoterapie žádná všeobecně uznávaná kvalifikace. Psychiatři nebo jiní kvalifikovaní lékaři poskytují tuto léčbu většinou soukromě. Terapeut a klient sedí obvykle naproti sobě v pohodlných křeslech v neformální, uvolněné atmosféře. Terapeuti se snaží být flexibilní a přijímat klienta tak často, jak si přeje. Mnozí terapeuti si ovšem vyžádají jednu či dvě schůzky ještě dříve, než přistoupí k vlastní terapii.


Při prvním sezení se terapeut obecně ptá na důvody, které k němu klienta přivedly a na jeho hlavní obtíže. Obvykle zdůrazní, že odpovědnost za změny, ke kterým v průběhu terapie dojde, bude spočívat na klientovi. Úlohou terapeuta bude při tom pomáhat a sloužit jako zpětná vazba.


Při dalších sezeních se pokusí vytvořit vztah, který klientovi umožní přistoupit na úzkost a zmatek pramenící možná z rozporů, v nichž se ocitl jeho názor na sebe samého. Tím by se měl posílit klientův pocit osobní hodnoty, jeho otevřenost novým zkušenostem a pocitům, důvěra v sebe sama a svoboda rozvíjet se v souladu se svým pravým já.

Příjde vám tento článek zajímavý? Pošlete ho dál!
Diskuze ke článku
Přidat komentář

Přidat komentář

Reklama

Reklama