Homeopatie - Posilování ozdravných sil těla

Homeopatie používá léky přírodního původu k posílení vlastní ozdravné schopnosti těla. Nemoc se považuje za projev porušení harmonie nebo vnitřní nerovnováhy. Homeopatie se proto spíše pokouší řešit celkové problémy, které jsou podkladem jednotlivých příznaků.
K dosažení tohoto cíle používá homeopatie speciální léky, vysoce ředěné látky přírodního původu, které by neředěné u zdravého člověka vyvolaly příznaky daného onemocnění. Tento postup má být účinný, homeopatie totiž považuje příznaky za způsob, jak tělo s nemocí bojuje.

Podle homeopatů čím lépe daný lék imituje pacientovy příznaky, tím účinněji uzdravuje. Efekt léku se zvyšuje s počtem ředění. Léky se totiž připravují zvláštním způsobem, díky kterému se má jejich účinek každým ředěním zvyšovat.
Každý lék se pečlivé testuje (prověřuje) na dobrovolnících, kteří užívají velmi zředěné směsi až jeden rok a podrobné zaznamenávají všechny příznaky. Patří mezi ně subjektivní projevy, např. stravovací návyky a návyky ohledné spaní, nálady a vztahy, homeopati jsou totiž přesvědčeni, že tělo tvoří jeden celek. Po prověření se lék může předepisovat pacientům, obvykle jedna dávka o vysokém stupni ředění. Léky jen zřídka působí jinými účinky než symptomy, které už existují-ty se ovšem mohou zpočátku zhoršit, říká se tomu léčebná krize , ta však obvykle netrvá dlouho a považuje se za první příznak zlepšení.

Homeopati věnují největší pozornost těm symptomům, které mají největší dopad na pacientovu celkovou schopnost fungovat, zvláště symptomům duševním a emočním. Citové problémy se např. považují za důležitější než obtíže kožní.
Důraznost příznaků v každém tělesném systému se stupňuje podle jejich důležitosti, neobyčejné příznaky však mají větší význam. Proto se např. duševnímu a emočnímu stavu dotyčného, celkovým obtížím, např. nespavosti, a jakýmkoli dalším podivným příznakům (třeba pocitu mravenčení na jedné straně těla) může věnovat více pozornosti než vyrážce, i když pacient původně vyhledal pomoc právě kvůli ní.

Na rozdíl od klasického lékařství homeopatie zdůrazňuje jedinečnost jednotlivce a domnívá se, že jeho charakter určuje, ke kterým chorobám je více náchylný a které příznaky se pravděpodobné objeví.
Homeopatika musí odpovídat chorobě i pacientovi. Se stejným příznakem, např. nachlazením, se proto zachází jinak, jde-li o žoviální společenskou osobu (s nadváhou)či o hubeného, nervózního pacienta, který má jen několik málo přátel. A naopak, tentýž lék se někdy u různých lidí užívá při různých příznacích. Při konzultaci homeopat pečlivě zhodnotí nejen příznaky, ale i charakter, zjev, náladu a stav mysli pacienta, jeho eventuální obavy a úzkost, osobní situaci, emoční reakce i názorové postoje.

Ve většině případů podá homeopat jen jedinou dávku jednoho léku a sleduje účinek, teprve potom v případě potřeby předepíše další medikaci. Jakákoli změna se vykládá jako projev povzbuzení ozdravných sil těla, které lék způsobil, další medikace se proto nepovažuje za nutnou. Např. u akutních obtíží typu bolest hlavy by lék měl účinkovat téměř okamžitě. Pacienty s obtížemi spíše chronického rázu (např. s revmatismem) je třeba po mnoho měsíců sledovat.
Pokud se uzdravení zastavuje či se objeví nové příznaky, dávky se zvyšují nebo se podávají jiné léky.

Homeopati jsou přesvědčeni, že během léčby se příznaky přesouvají z důležitějších na méně důležité tělesné systémy a zevnitř těla směrem k povrchu. Např. příznaky projevující se na srdci se v průběhu léčení přesunují na kůži. Příznaky mají mizet v opačném pořadí, než v jakém se objevily, tj. poslední zmizí nejdříve.
Někdy se příznaky nejprve zhorší, nebo se nakrátko objeví příznaky starých obtíží, které budou tentokrát vyléčeny trvale.